Krvelačné bestie. Tikající bomby. Psí bestie. Několik z mnoha pojmenování bull plemen, které se objevují při každé zprávě o útoku v novinách. Postoj společnosti, formovaný  médii, je vůči těmto plemenům a jejich křížencům rezervovaný až nepřátelský. Nebylo tomu však vždy, stigma zabijáků mělo v minulosti již několik jiných typů psů, než se pozornost přenesla právě na bully. A právě o principu vzniku těchto mýtů, historii a celé problematice si něco povíme…

Útoky psů, ať již více či méně vážné, vždy vzbuzují emoce. Je to dáno naším vnímáním psů jako společníků, parťáků a kamarádů (v dřívějších dobách zejména jako pracovních pomocníků, hlídačů pozemku či jiného praktického zaměření). Vědomí, že kamarád, parťák či služebník (omlouvám se za nepěkné slovo, lepší mne však v souvislosti s funkčním využitím psů nenapadlo) se obrátí proti člověku, zákonitě způsobí rozčarování či šok, po kterém se spustí diskuze s mnoha protichůdnými názory. A dnešní média jsou si toho velmi dobře vědoma. Kontroverzní článek, který vzbudí rozruch, je hlavním cílem existence (nejen) hlavních zpravodajských portálů  dle jednoduché rovnice “více čtenářů = více reklamy = větší zisk” a tak jsou zprávy o útocích psů vítaným prostředkem pro dosažení lepších hospodářských výsledků. Aby bylo možné pochopit, jak celá problematika funguje, je třeba se podívat do historie mediálního humbuku kolem exponovaných “zabijáckých plemen”. Zjistíme totiž, že bull rasy nejsou jedinou obětí manipulace médií s veřejností.

První psí “zabijáci” – bloodhoundi

Vzhledem k tomu, že v naší zemi se přesné statistiky pokousání a úmrtí způsobených psi do nedávné doby neevidovaly či nejsou k dispozici, vycházím z archivů dostupných pro Ameriku. V těchto záznamech je možné dohledat přesná čísla vypovídající o historických trendech, které se následně dostaly i do České republiky.

Americká média objevily potenciál zpráv o psích útocích již koncem minulého století, kdy zde došlo k rozšíření několika plemen určených k ochraně a hlídání majetku. Jmenovitě to byly mastiff, bloodhound, bulldog a novofundlandský pes. A právě bloodhound je zřejmě prvním plemenem psa, který si kvůli mediální masáži vysloužil nálepku “problémový”. Oblíbili si jej totiž majitelé plantáží na americkém jihu, kde kromě pracovního účelu sloužil k vystopování a dopadení uprchlých otroků. Mnoho těchto pracovních psů bylo drženo v otřesných podmínkách (nevyhovující přístřešky, sklepy, na řetězu apod.) a tak není divu, že vystresovaná zvířata v určitých situacích reagovaly způsobem, který je jim vlastní – kousnutím.

Bloodhound_hafster1Obrázek bloodhounda jako krvelačné bestie, pronásledující uprchlé otroky. Období konce 19. století. Zdroj: Special Collections, University of Virginia Library.

Zásadní ránu tomuto plemeni zasadila novela Chaloupka strýčka Toma od autorky Harriet Beecher Stowe. Kniha popisující otrokářství se stala oblíbenou napříč Amerikou a obraz bloodhoundů jako krvelačných psů pronásledujících nebohé nevolníky se tak rozšířil mezi veřejnost.

Mezi léty 1855 – 1910 bylo zaznamenáno 38 velmi vážných až fatálních napadení tímto plemenem a jeho křízenců, a to pouze v 10 státech federace (články z tehdejších médií naleznete např. zde či zde). Na první pohled se zdá, že toto číslo je vysoké, je ovšem nutné vzít v potaz, že mnoho jedinců bylo drženo nejen v nevyhovujících podmínkách, ale navíc jim nebylo umožněno pracovat způsobem, ke kterému byli vyšlechtěni – k pachovým pracím. Při takových životních podmínkách je až udivující, že takto trpící zvířata neútočila mnohem častěji a vypovídá to spíše o svaté trpělivosti, kterou tito psi se svým okolím měli.

“Krvelačné” kolie a němečtí ovčáci? Ale kdeže…

Se začátkem 20. století přišla vlna oblíbenosti dalších plemen: kolií, bostonských teriérů, německých dog a německých ovčáků. Zejména kolie a němečtí ovčáci byli oceňovaní pro své pracovní vlohy. Spolu s jejich rozšířením se začaly množit i napadení, které byly logických vyústěním nesprávného zacházení od nezodpovědných majitelů. Články v médiích byly publikovány s šokujícími titulky jako “Útok zuřivé kolie” (1915 Indiannopolis, napadení dvou malých dětí) či alespoň brutálním popisem akce “tělo i obě ruce dítěte byly roztrhány zuby psa” (1910, napadení 10letého chlapce). Vše bylo na nejlepší cestě, aby se kolie stala následovníkem bloodhounda –  v očích lidí krvelačnou bestií. Stalo se však něco, co naprosto změnilo mínění veřejnosti o tomto plemeni. V roce 1919 byla publikována kniha Nejlepší kamarád Lord (v originále Lad: A Dog), která popisuje život se psím hrdinou, kolií Lordem. Téměř okamžitě si získala srdce mnoha čtenářů a popularita a pozitivní vnímání tohoto plemene se skokově navýšila i přes nepříznivé články o útocích v médiích. Občasná zpráva o útoku jednoduše nepřebila oblíbenost kolie na základě populární publikace. Dalším významným faktorem bylo vydání světoznámé novely Lassie se vrací (nejdříve jako krátká povídka v roce 1938 a následně po dvou letech jako plnohodnotné knihy). Následoval úspěšný film v roce 1943 a obecné mínění o koliích jako nebezpečných psech bylo zcela zapomenuto. A to vše na základě fiktivní novely.

Lad_a_dog_hafsterPEGGY McCAY & PETER BRECK ve filmu “Lad: A Dog”, 1962. Zdroj: WARNER  BROS. PICTURES

Na stejném principu ovlivnění veřejného názoru je založena i historie vnímání plemene německého ovčáka. Ten byl poprvé zaregistrován v American Kennel Club v roce 1908. První  zaznamenaný případ útoku, ze kterého lze odvozovat plemeno,  pochází z roku 1928, kdy byl obětí 5letý chlapec z Minnesoty. V záznamech je uvedeno, že dítě vstoupilo do budovy, aby si hrálo se třemi psy uvnitř, z nichž jeden, specifikovaný jako “policejní pes”,  jej atakoval. NO byli v období 1920-1945 označováni jako “němečtí policejní psi” z důvodu velké obliby pro služební účely. Vzhledem k jejich univerzálnosti a touze pracovat se rychle rozšířili i mezi veřejnost a v rámci toho bohužel i do rukou nesprávným lidem. Vzhledem k narůstajícímu počtu tohoto plemene mezi lidmi začalo přibývat i útoků a s tím i šokujících titulků v novinách.

Neútěšná situace pokračovala smutným primátem – německý ovčák se stal historicky prvním psem, který byl kdy zakázán v určitém státě. Dne 2. května 1929 australská vláda uložila zákaz dovozu NO, který měl zůstat platnosti až do března 1974 (byl zrušen v roce 1972). Příslušní jedinci nacházející se na území tohoto státu podstoupili povinnou kastraci a další rozmnožování bylo zakázáno. Vše nasvědčovalo tomu, že německý ovčák bude další obětí médií. Vše se však změnilo v roce 1922, kdy vyšla nová hollywoodská hvězda – Rin Tin Tin. Nádherný vlkošedý pes se tehdy poprvé objevil ve filmu The Man from Hell’s River a okamžitě si získal filmové diváky.  V následujících letech jako filmová star účinkoval v mnoha dalších filmech, většinou v roli chrabrého čtyřnohého parťáka a tento dojem byl obecně převzat širokou veřejností, která si zafixovala německé ovčáky jako oddané společníky, kteří stojí za svým pánem v jakékoliv situaci. Strašidelné články v novinách byly okamžitě zapomenuty a NO se na základě hollywoodského pozlátka dostal na zcela jinou úroveň oblíbenosti mezi lidmi.

Rin_tin_tin_hafsterRin Tin Tin, první psí filmová hvězda. Nedatováno. Zdroj: WARNER  BROS. PICTURES

Do dnešních dnů se o popularitu německého ovčáka zasloužilo několik filmů a seriálů (např. K-9, můj přítel se studeným čumákem: 1989, Komisař Rex: 1994-2008, Já, legenda: 2007), nelze se tedy divit, že díky pravidelnému exponování ve filmovém průmyslu se tomuto plemeni vyhnulo stigma nebezpečného psa i přes občasné zprávy o útocích, a to i v českém tisku.

Mohlo by vás zajímat:  Psí předsevzetí do nového roku

Dobrman… aneb ten, který to štěstí neměl

Koncem 30. let 20. století pomalu odeznívalo negativní vnímání bloodhoundů spolu s jejich klesajícím počtem mezi americkou populací. V tu chvíli byl dobrman stále ještě vnímám jako pracovitý, efektivní a inteligentní pes, importovaný do Ameriky z Německa ve zhruba stejném období jako Německý ovčák (a stejně jako NO uznán Americkou kynologickou organizací v roce 1908). Nicméně svět se brzy začal soustředit na počínající 2. světovou válku a veřejnost byla zaplavena zprávami o nacistickém Německu. Kina v té době promítala krátké filmy mimo jiné o německých SS vojácích, doprovázených jejich věrnými dobrmany. Ti byli nacisty vybráni jako hlavní plemeno pro ostrahu koncentračních táborů a jako prostředek pro mučení jejich vězňů. Nutno říci, že v této době byla návštěvnost kin v Americe vysoká, defakto téměř každý chodil na tyto krátké filmy. Bylo by však mylné domnívat se, že obrázek zabijáka vznikl pouze na základě propagandistických filmů. Veřejnost v té době byla masírována také reklamou, letáky, televizí a v neposlední řadě novinami. Obraz dobrmana jako chladného zabijáka pomáhajícího zákeřným nacistům se tak vryl do paměti lidí a ústně se předával dál. Nálepka krvelačné bestie se natolik ujala, že američtí vojáci při osvobozování koncentračního tábora Dachau postříleli všechny SS psy (tj. dobrmany), kteří se v objektu tehdy nacházeli. Démonizaci těchto nádherných zvířat nezabránil ani fakt, byli oceňováni při službě americkým námořním silám při operacích v Pacifiku a zachránili přitom nespočet lidských životů.

Dobrman_druha_svetova_valkaNěmečtí vojáci s dobrmanem. Nedatováno, autor neznámý

Nejspíše právě na základě této “popularity” byli dobrmani pořizováni jako hlídací a pracovní psi po druhé světové válce a jejich počet s v Americe rychle rozšiřoval. V roce 1964 bylo Amerckou kynologickou organizací zapsáno 4,815 psů, díky čemuž se toto plemeno dostalo na 22. příčku obliby. O pět let později to bylo již 13,842 registrací a 16. místo. Po následujících 10 letech, s 80,363 registracemi, se stal 2. nejčastějším pracovním psem v Americe. Předsudky o ostrém, obáváném a zabijáckém “ďáblovu psu” se nepokusil vyvrátit žádný hollywoodský film anebo kniha a tak stigma trvalo až do 80. let minulého století. Dodnes je tato představa v některých lidech hluboce zakořeněna, jak může napovědět obrázek níže ze série “Epické kočky” autora Alexandra Zavalyho z období 2013 – nenáviděné nacisty zde zobrazují právě plemena německý ovčák a dobrman. Druhý jmenovaný je na tom o to hůře, že v rámci bezpečnosti je připoután ke kapitulovanému tanku.

PUBLISHED by catsmob.com

Zažitá představa o druhé světové válce  – dobrman a německý ovčák symbolizují nacistické vojáky. Série “Epical cats”, autor Alexander Zavaly

Nová doba, nový “zabiják”

V období, kdy hysterie kolem dobrmanů začala konečně odeznívat, se zdálo, že nástupcem pro nálepku bestiální rasy bude rottweiler, a to zejména “díky” filmu Přichází Satan (Omen, 1976). Tento horror vykreslil plemeno jako pomocníka ďábla a v důsledku své popularity tak v mnoha lidech začaly klíčit předsudky. Nicméně rotvajleři v té době nebyli v Americe natolik rozšíření, aby se hysterie mohla naplno rozvinout. Mezi léty 1975 – 1979 registrovala Americká kynologická organizace pouze 9,961 jedinců, takže pro obyčejného člověka to mohlo představovat nanejvýše potenciální či vzdálenou hrozbu (pro srovnání v letech 1995-1999 bylo registrováno 355,797 psů tohoto plemene). V tomto období se také veřejnost začala dozvídat o krutostech při psích zápasech pořádaných v Americe, k nimž se začal upírat i zrak zákonodárců. Při těchto krvavých aktivitách byli zneužíváni psi obecně pojmenováni “Pit bull”, konkrétně ve výčtu plemen Americký Pit Bull teriér, Americký Stafordšírský teriér, Stafordšírský bullteriér, Americký buldok, Anglický buldok a kříženči typově podobní vyjmenovaným plemenům. Rozšíření těchto psů mezi širší komunitu na sebe nenechalo dlouho čekat – pověst houževnatých bojovníků začala být dostatečně známá a spousta lidí si bull psy začala pořizovat “z důvodů ochrany”. Již v roce 1976 je v Kalifornii  zdokumentován fatální případ napadení psem, kterého různé noviny popisovaly buď jako “buldoka”, “pit bulla” anebo “bull psa”. Popis útoku však byl více než barvitý u většiny médií, které psaly o tom, že “pes uzavřel svými čelistmi krk dítěte” (napadeným byl 5letý chlapec). Během této doby, když policie pronásledovala pořadatele psích zápasů, zatýkala účastníky a zadržovala zúčastněné psy, začaly média objevovat tuto rostoucí subkulturu, přičemž toto téma bylo jako darem z nebe – kontroverzní záležitost zahrnující “psy se zabijáckými instinkty”, drogy, zbraně a v neposlední řadě hazardní hry. Potenciál vzbudit emoce u čtenářů či diváků byl obrovský a byla by škoda jej nevyužít. Od roku 1982 byli “pit bullové” mezi veřejností horkým tématem a registrace zahrnutých plemen v United Kennel Club (UKC) vzrostly pouze v období 1983 – 1984 o 30%.  S pověstí provázející jejich existenci si lze snadno představit, jaký okruh lidí si tyto psy ponejvíce pořizoval.

Mohlo by vás zajímat:  Nejzajímavější novinky na SuperZoo 2015

pes_domaci_hafster01

V roce 1986 bylo o bull psech v Americe vydáno přes 350 článků v novinách, magazínech a dalších tištěných médiích. V roce 1987 to bylo již více jak 850 článků.  Spolu s tím ze začaly objevovat falešné oznámení o útocích “pit bullů”, z nichž mezi nejkurióznější patří to z roku 1987, při kterém postarší žena přivážející svého malého psíka do veterinární ordinace v Kalamazoo tvrdila, že byl vážně zraněn  při napadení pit bullem. Pejsek neměl žádné viditelné pokousání a tak bylo provedeno detailnější vyšetření a rentgen, při kterém vyšlo najevo, že hafan byl postřelen a kulka se zachytila blízko jeho páteře. Službu konajiící veterinář tehdy prohlásil: “Pes byl nejspíše potřelen ženiným sousedem, pokud tedy u sebe pit bullové nenosí zbraň”. Dalším případ se stal ve stejném roce v Oakladnu, kdy zdejší muž zavolal policii s tím, že jeho 19měsíční dcera napadena pit bullem a nejeví známky života. Dítěti se bohužel již nedalo pomoci. Při ohledání těla dívenky nebyly patrné známky napadení a údajným útočníkem se ukázalo štěně tak malé, že mu ještě nevyrostly všechny zuby. Otec dítěte byl zatčen s podezřením na spáchání vraždy a štěně bylo odebráno organizací Animal Control.  I přes přibývající zprávy o útocích těchto “psích zabijáků” byli v 80. letech odsouzeni pouze 4 majitelé “pit bullů” za neúmyslné zabití a dostali trest odnětí svobody. Jiný majitel “pit bulla” dostal pět let vězení za bezohledné zranění dítěte, když jeho 4letý nevlastní nevlastní bratr pobýval poblíž jednoho z jeho psů připoutaných řetězem ke sloupu. Moc nápomocná mu nebyla ani obhajoba, při které tvrdil, že “Ten kluk věděl moc dobře, kam se k tomu psovi přiblížit a kam už ne”.  Vynesený rozsudek si tato osoba následně odseděla spolu s dalším desetiletým rozsudkem, který vyfasoval za za držení drog. Další majitelé těchto psů (a jiných plemen) byli odsouzeni za trestné činy, od ohrožování mravní výchovy mládeže až po kriminální skutky. Z tohoto výčtu osob si lze snadno vyvodit obrázek, jací jedinci měli na svědomí útoky těchto psů a co tomu mohlo zhruba předcházet.

V polovině roku 1987 dosáhla nechtěná “sláva” bull psů takové výše, že věhlasný fotografický sportovní magazín Sports Illustrated vydal článek, pojednávající o této problematice – a jak jinak, než s kontroverzní fotografií na titulní stránce:

Sports_Illustrated_pitbull_hafster

Přestože úvodní snímek naznačuje, že text byl pojednán v negativním smyslu, opak byl pravdou – článek (k přečtení ZDE) se snažil o osvětu, vysvětlení příčin zbytečné hysterie a přiblížení skutečných vlastností plemene čtenářům. Výsledný efekt se ovšem nedostavil. Mezi lidmi již v té době kolovalo příliš mnoho polopravd a předsudků vůči pit bullům, přiživovaných renomovanými magazíny jako např. Time (článek Time Bombs on Legs;1987) anebo obecně čtenými bulváry jako Star-News (něco jako český Blesk; Clippings: Pit bulls kill innocent people; 1987) anebo People (An Instinct for the Kill,1987). Poslední dva jmenované zdroje měli majoritní vliv na vnímání pit bullů obecnou veřejností ve veskrze negativním světle.

Zatímco u bulvárních plátků se předpokládá hon za senzací za každou cenu a čtenáři berou jejich obsah s rezervou, naprosté zděšení způsobila zpráva Centra pro kontrolu nemocí (CDC), která se roku 1989 objevila napříč většiny médii v Americe. Mimo jiné se v ní uvádí:

Kombinací údajů z Národního centra pro zdravotní statistiku a počítačového vyhledávání novinových příběhů jsme identifikovali 157 úmrtí souvisejících se psem, které se vyskytovaly ve Spojených státech od roku 1979 do roku 1988. Ze 157 úmrtí bylo 70% dětí, které byly mladší  10 let. Míra úmrtí u novorozenců byla téměř 370násobně vyšší než u dospělých, kteří byli ve věku od 30 do 49 let. Podíl plemen: pit bull ve 42 případech (41,6%) ze 101 úmrtí, kde bylo hlášeno  plemeno psa. To je téměř třikrát více než němečtí ovčák, což je další nejčastěji hlášené plemeno. Podíl úmrtí připadající na pit bully se zvýšil z 20% v roce 1979 a 1980 na 62% v letech 1987 a 1988.Útoky pit bullů mají téměř dvakrát větší pravděpodobnost, že při nich bude způsobeno velmi vážné zranění, než při napadení ostatními plemeny. Lze z toho vyvodit odhady naznačující, že od roku 1979 do roku 1988 bylo 183 až 204 úmrtí způsobeno psy. Abychom zabránili takovým úmrtím, doporučujeme přísnější zákony na kontrolu zvířat, veřejné vzdělání týkající se psích kousnutí a zodpovědnější vlastnictví psů. Rodiče a lékaři by si měli být vědomi toho, že kojenci, kteří jsou ponecháni samostatně se psem, mohou být ohroženi smrtí.

Jak se později ukázalo, tato zpráva uváděla ve skutečnosti statistické údaje o plemenech odvozená z velké části z novinových článků. Další části reportu byly věnovány diskuzi o agresivitě psů téměř výhradně z faktoru plemene a naprosto opomíjely zamýšlenou funkci psů (hlídání/boj/chov), pohlaví, chování oběti před útokem anebo chování majitelů ke psům.

Pro smršti negativních článků a pořadů v televizi, mezi nimiž se bohužel ztratily téměř všechny pokusy o osvětu, začal zájem amerických médií o pit bully pozvolna upadat. Například v roce 1997 bylo vydáno pouze kolem 400 novinových titulků obsahujících slovo “pit bull”. To nejhorší však mělo teprve přijít….

 

  • Ve druhé části článku vám přiblížím praktiky a fígly médií, které používají při vytváření článků o útocích psů (a nejenom pit bullů). Budu se věnovat i českým zpravodajským kanálům a způsobu, jak nakládají s těmito informacemi. A samozřejmě budeme pokračovat ve vývoji historie týkající se stigmatizování určitých plemen psů.

 

Tento článek čerpá kromě uvedených zdrojů také z knihy The Pit Bull Placebo od autorky Karen Delise.